Pokud se nebotanické veřejnosti vybaví nějaká skutečná "masožravka", pak je to právě mucholapka podivná (Dionaea muscipula). Ze všech MR je bezpochyby "nejprofláknutější". Na druhou stranu ji zkušení pěstitelé MR považují za věc běžnou a často bývá pěstována jako zelí na prodej. Snad proto se dostala do pozice triviality, o které nemá cenu psát. Podrobnější soubor informací o této rostlině jsem publikoval v časopisu Trifid (2003/2). Pro zvýšení dostupnosti těchto informací byl text přepracován do podoby této stránky.
Tato stránka je zaměřena pouze na obecné informace. Informace o pěstování jsou zpracovány v na zvláštní stránce. Druhová variabilita (formy a kultivary) jsou rovněž detailně zpracovány na speciální stránce.
Mucholapka podivná (Dionaea muscipula) je jediným zástupcem rodu mucholapka (Dionaea). Ten patří do čeledi rosnatkovitých (Droseracae), řádu rosnatkotvarých (Droserales), třídy rostlin dvouděložných (Magnoliopsida), která spadá do oddělení krytosemenných (Angiospermae). První popis této rostliny zveřejnil John Ellis v roce 1770. Prvním člověkem, který důkladněji prozkoumal mucholapku a popsal její masožravé schopnosti, byl Charles Darwin, jenž se o ní vyjadřoval jako o nejzajímavější rostlině světa. Latinské rodové jméno "Dionaea" je odvozeno od jména starověké bohyně lovu Diany. Co se týče druhového jména, pak jsem se dočetl zajímavou novinku - nebo alespoň novinku pro mne. Slovo "muscipula" nemá nic společného se slovem "musca" - moucha a ani s mucholapkou. Správný překlad slova "muscipula" je past na myši. Tak se píše v již zmiňované knize D. Schnella a dokonce i v latinsko-českém slovníku.
Mucholapka podivná (D. muscipula) je endemitem malého území na jihovýchodě USA. Její celkový výskyt však charakterizuje spíše fakt, že je rozšířena ve sklenících a na parapetech celého světa. Počet exemplářů pěstovaných člověkem po celém světě mnohonásobně převyšuje množství rostlin rostoucích volně na svých přirozených lokalitách. Je to způsobeno extrémní oblibou pěstitelů v pěstování této kuriozity, ale bohužel také ničením původních lokalit jejího výskytu. Jako oblast výskytu mucholapky se tradičně udává oblast na jihovýchodním pobřeží USA, konkrétně pak hraniční oblast mezi státy Jižní a Severní Karolína (viz mapa). V nové knížce D. Schnella o MR severní Ameriky je také zmínka o nově objeveném mikroareálu výskytu mucholapky. Jedná se o malou oblast v severozápadním cípu Floridy. Bylo zde objeveno několik populací na příhodných stanovištích, které nejeví známky vysazení člověkem. To je však otázkou. Mucholapka je v přírodě v USA daleko více rozšířena, než jsem právě napsal. Tu a tam dochází k případům, že mucholapku vysazují do přírody lidé, a to i na lokality vzdálené stovky kilometrů od místa jejího původního výskytu. Nevíme, zda nově objevený mikroareál je skutečně novým objevem (byl do této doby přehlížen), nebo se našel nadšenec, který tam mucholapku vysadil a nebo jedná-li se o nově vzniklé lokality vzniklé přirozenou cestou. Např., že na vhodné lokality zanesli semena mucholapky tažní ptáci na svých nohách. Tato varianta je celkem možná a jako možné vysvětlení nového objevu ji předkládá ve své knize právě D. Schnell.
V přírodě roste mucholapka na podmáčených místech s řídkým porostem nepříliš vysokých trav. Dominantou těchto stanovišť bývá borovice bahenní (Pinus palustris). Substrát bývá rašelina, písek nebo směs obojího. Dané lokality mohou být v případech extrémních povodní zaplaveny, nebo naopak mohou výjimečně vyschnout. Mucholapka podivná (Dionaea muscipula) toleruje obojí.
Zdrojem slávy mucholapky podivné jsou bezpochyby její listy. Ty jsou tvořeny řapíkem a čepelí, která slouží jako hbitá past. Řapíky zimních listů mohou být výrazně rozšířené a napomáhat rostlině k absorpci většího množství slunečního záření a tak i zvýšení fotosyntézy.
Samotná past se na fotosyntéze podílí také, avšak je specializována na lapání kořisti. Pletivo kolem středové žilky je velmi zesílené a tvoří tak jakýsi velmi tuhý šev, který spojuje obě strany čepele - svírající se chlopně pasti. Past je na svém okraji lemována řadou dlouhých výběžků, hovorově též zubů. Ty při sklapnutí vytvářejí mříž zabraňující kořisti v úniku. Při okraji pasti je též nepříliš výrazná zóna žlázek vylučujících nektar jako návnadu pro hmyz. Vnitřek pasti bývá zbarven různými odstíny červené barvy, což taktéž napomáhá k lákání hmyzu.
Velmi pozoruhodné jsou mechanismy, které spouštějí bleskurychlé zavření pasti. V první řadě je to trojice citlivých chlupů na vnitřní straně obou polovin čepele. Tyto chlupy se skládají ze dvou částí. Z dlouhé tuhé části (vlastní chlup), která ční směrem dovnitř pasti a staví se do cesty případné kořisti. Té se kořist dotkne, čímž dojde k ohnutí druhé části - citlivé a ohebné báze chlupu. Jedná se o velmi zajímavý mechanismus, který nebyl do dnešních dnů beze zbytku prozkoumán a není tedy zcela zřejmé, na jakém principu pracuje. Jedno je však jisté. Při pohybu této části dojde k elektrickému nabuzení buněk a při následovném ohnutí (do 1 - 20 sekund) vyšlou již nabuzené buňky elektrický signál, který se lavinovitě šíří celým listem a zpustí jeho koordinované ohnutí. Tento elektrický vzruch je taktéž zázrakem přírody. Jeho úroveň se pohybuje v setinách až desetinách voltu, což je skutečně hodně. Za povšimnutí stojí také fakt, že tento je stejné povahy a šíří se stejným způsobem, jako nervové vzruchy živočichů. Pouze s tím rozdílem, že u živočichů jsou tyto vzruchy vedeny v neuronech, kdežto u mucholapky se šíří celým listem.
Skutečnost, že musí být past podrážděna dvakrát po sobě, aby se zavřela je velmi důmyslným vynálezem evoluce. Zabraňuje tomu, aby se rostlina vysilovala zoufalým chňapáním po kapkách vody při dešti. Kapka pouze dopadne, kdežto hmyz se dotkne jednou nohou, druhou nohou a … Jak jsem zjistil z nové knížky a v zápětí ověřil na svých rostlinách, není nezbytně nutné, aby došlo ke spuštění dvěma doteky vnitřních citlivých chlupů. Citlivá je také vnější část pasti, kde se nalézají velmi drobné (80 µm) chloupky ve tvaru hvězdy. Když něco škrábe na vnější stranu pasti, dojde k porušení těchto chloupků a k předběžnému nabuzení pasti. Pak už stačí jen jediný signál od vnitřních spouštěcích chlupů.
Sevření pasti je velmi rychlé. Za ideálních podmínek se past zavře přibližně během jedné až dvou sekund. Při nižší teplotě, nebo v případě starého listu, se past zavírá pomaleji. A jak vlastně dochází k tak rychlému zavření pasti? To není dosud zcela známo. Vlastní šev uprostřed pasti je každopádně nepohyblivý a past se zavírá v důsledku ohybu obou ozubených chlopní. Ovšem jak dojde právě k tomuto bleskurychlému ohybu není dosud známo. Možných způsobů je několik. Rostlina přečerpává vodu z buněk na vnitřní části do buněk na straně vnější. Tím se vnější buňky zvětší a ohnou tak list. Je také možné, že se na vnější straně listu spustí bleskurychlý růst buněčných stěn a tím i buněk. To se mě osobně zdá nepravděpodobné. Za daleko pravděpodobnější považuji vysvětlení, že dochází k ohybu buněk v důsledku přestavby buněčného skeletu, což je mechanismus, kterým mění svůj tvar buňky živočišné. A proč tedy dnešní supermoderní věda ještě neodhalila, který z těchto mechanismů je tím pravým? Nu, list mucholapky je skutečným unikátem a na zjištění potřebných údajů by bylo potřeba vyvinout speciální přístroje a speciální experimentální techniky. Je jasné, že před sklapnutím mají buňky jiný tvar, než po sklapnutí. Je známo, že během sevření listu se změní uspořádání buněčného skeletu. I množství vody v buňkách na obou stranách pasti se změní. Je ovšem problematické zjistit, zda se buněčný skelet a obsah vody v buňkách změní v důsledku ohnutí buňky, nebo je buňka ohnuta měnícím se skeletem a nadměrným vtokem vody. Zkrátka je problém zjistit, co je příčina a co důsledek. K tomu by bylo nutné pozorovat listové buňky pod mikroskopem během vlastního sklapnutí. A to nikdo dosud neumí.
Tím, že se past bleskurychle zavře, celý proces nekončí. Nyní rostlina získala trochu potřebného času, aby past zcela utěsnila a napustila ji tekutinou obsahující trávicí enzymy. Obě chlopně se k sobě přimknou ještě těsněji (tentokrát již docela pomalu) a jejich vnější část se vykloní směrem ven a tak je vytvořeno zcela hermetické uzavření pasti. Toto trvá řádově 10 - 20 hodin. Tento pomalý pohyb je již dobře prozkoumán a je jisté, že je způsoben zrychleným růstem buněčných stěn a buněk, tentokráte na vnitřní straně pasti. To samozřejmě způsobí nevratné změny v unikátní struktuře pasti, jelikož buňky se již zpátky zmenšit nemohou. Proto je po každém úspěšném sklapnutí past o něco pomalejší, chlopně jsou jakoby více rozšklebené, ale hlavně - s každým úspěšným sklapnutím je past o něco málo větší!
Jednotlivé fáze sklapnutí ukazuje též kresba č. 1.
Mucholapka je schopná vytvářet velkou škálu trávicích enzymů. Díky tomu je schopna rozkládat bílkoviny, tuky, jednoduché cukry, ale dokonce i cukry složitější (např. glykogen). Takto dokonalé trávení je v říši MR poměrně vzácné. Vylučování enzymů a následné vstřebávání živin se děje pomocí trávicích žlázek, které jsou v hojném počtu rozmístěny na vnitřní straně pasti. Jsou velmi drobné a obvykle zbarveny červeně. Past je uzavřena do té doby, dokud je co trávit. Poté se past otevře a zbytky potravy jsou odplaveny deštěm, nebo je odfoukne vítr. Pokud past sklapne naprázdno, opět se otevře během jednoho nebo dvou dnů.
Nejčastější kořistí mucholapky (ač se tak jmenuje skoro ve všech světových jazycích) nejsou mouchy. Létající hmyz je přece jen rychlejší, než mucholapka a většinou uletí. Častější kořistí bývají brouci, pavouci a jiní lezoucí bezobratlí. Možná je to překvapivá informace, ale mucholapka podivná (Dionaea muscipula) není v porovnání s jinými MR zas tak velký dravec, ač vypadá poměrně "drsně". Kořist má skutečně jen na přilepšenou a v přírodě je výjimkou, aby všechny pasti byly zrovna zaplněné kořistí, jak je tomu např. u špirlic (Sarracenia), nebo láčkovek (Nepenthes). Je to způsobeno zaměřením rostliny. Mucholapka přece jen sedí někde v trávě, příliš nevyčnívá a i její lákací mechanismy nejsou zdaleka tak okázalé jako metrové pestrobarevné láčky špirlice Sarracenia leucophylla. Mucholapka spíše čeká na náhodnou kořist, která se zrovna rozhodne, že poleze přesně přes ni. Na tento fakt by se mělo pamatovat i při jejím pěstování a rozhodně by se rostliny neměly překrmovat. Uvádí se, že jedno sousto za měsíc zcela stačí.
Mucholapka je rostlina hmyzosnubná. Její květy (viz obr. č. 2) jsou bílé, velké 15 - 20 mm. Korunních plátků je obvykle 5, výjimečně 6. Stejně tak semeník i blizna jsou srostlé z 5 segmentů. Tyčinek bývá 10 - 20. Květy jsou neseny na 5 - 20 cm dlouhém stvolu a jsou uspořádány v květenství (jednoduchý okolík) v počtu 3 - 15. Na stvolu se někdy nachází několik listenů, z jejichž paždí mohou vyrůstat malé rostlinky. Tak je možné mucholapku množit vegetativně. Květy jsou do značné části cizosprašné. Opylení vlastním pylem je možné, avšak množství vytvořených semen bývá výrazně nižší a i životnost semenáčů může být negativně ovlivněna. Semena dozrávají přibližně po měsíci. V jedné tobolce jich může být až 35, většinou však jen 15 - 20. Kvetením a vytvářením semen se rostlina obvykle značně vyčerpá, dojde k výraznému zmenšení listové růžice a rozdělení rostliny na několik výrazně slabších vegetačních vrcholů. Pokud máte doma slabou rostlinu a rozhodne se vykvést, pak je lepší mladé květenství co nejdříve odstřihnout.
Podzemní část rostliny je tvořena krátkým oddenkem a tzv. cibulkou. Nejedná se o pravou cibuli, ale o nahloučené zesílené báze řapíků. Tento útvar však částečně sloučí jako zásobní orgán podobně jako pravé cibule. Kořeny jsou tenké, málo větvené, dlouhé do 10 cm.
Mucholapka je rostlina nenáročná a je jí možné doporučit i začátečníkům. Snadno ji lze pěstovat na parapetu slunného okna. Pokojová teplota je ideální. Květináče by měly stát neustále v misce s vodou (výška hladiny +/- 1cm). Mucholapky můžeme množit buď semeny, nebo vegetativně - dělením trsů, nebo odlamováním rostlinek vytvořených v paždí listenů na stvolu.
Pěstování mucholapky se věnují tisíce amatérských i profesionálních pěstitelů. Není proto divu, že se za desítky let jejího pěstování podařilo vyselektovat a rozmnožit řadu barevně a tvarově zajímavých kultivarů. O těch bych se ale raději rozepsal ve speciálním článku, což se chystám učinit v příštím čísle TRIFIDa.
Hezky narostlá mucholapka může být krásným dárkem skoro pro každého. Zejména děti se vyřádí s jejím týráním - zaklapáváním listů na prázdno.