Sarracenia oreophila byla popsána v roce 1900. Tenkrát ji však Kearney popsal jako jako pouhou varietu Sarracenia flava var. oreophila. Po detailnějších studiích ji v roce 1933 popsal Wherry jako samostatný rostlinný druh. Systematicky patří tento druh do rodu Sarracenia, čeledi Sarraceniaceae, řádu Sarraceniales, třídy Magnoliopsida, oddělení Angiospermae, říše Plantae.
Sarracenia oreophila je velmi významným druhem svého rodu. Tento druh má velmi výjimečný vzhled, zvláštní ekologické nároky a patří k nejohroženějším špirlicím.
| Láčky tohoto druhu dorůstají maximální výšky 40-70cm. Na první pohled mohou připomínat tvarem křížence Sarracenia alata x flava, většinou však spíše připomínají samotnou S. flava. Rozdíly jsou přesto poměrně markantní. S. oreophila nemá tak úzký sloupek, jako S. flava. (S. flava má nejužší sloupek ze všech druhů rodu Sarracenia). S. oreophila má láčky také daleko robustnější a širší. Pro zajímavost jsem zkusil spočítat poměr šířka obústí : výška láčky. Pro stanovení této hodnoty jsem použil vždy několik dobře vyvinutých rostlin z různých zdrojů. U S. oreophila je tento poměr roven přibližně 1:5 až 1:6 a u S. flava 1:7 až 1:9. Dá se dokonce říci, že námi sledovaný druh může dosáhnout nejširšího obústí a víčka ze všech druhů rodu. Maximální šířka víčka, měřená v mé sbírce, byla 12,5 cm. (!!!) Tato láčka byla vysoká 67cm a byla vskutku impozantní. Žilkování láček je většinou výraznější uvnitř láček, než na jejich vnější straně. Tento znak jsem u S. flava ještě nikdy nezaznamenal. Takovýto druh žilkování je spíše typický pro S. alata. Tento znak není ale pravidlem.
|
 |
 |
Velmi význačnými strukturami jsou u S. oreophila její fylodia. Jedná se o listovité útvary, o kterých se také někdy nesprávně říká, že jsou to palisty. Není tomu tak, jelikož jejich anatomie je shodná se stavbou láčky ("přerostlé křídlo bez vlastní trubky") a v jejich paždí se nacházejí adventivní pupeny, což pro palisty neplatí. Jedná se o nevyvinuté láčky, morfologicky vzato tedy klasické listy. Tato fylodia jsou znakem číslo jedna, který bych měl uvádět podtržený a s pěti vykřičníky. S. oreophila vytváří fylodia daleko častěji, než S. flava a mají úplně jiný tvar. Zatímco u S. flava musíme hledat rostlinu, která by měla alespoň jedno fylodium, tak u S. oreophila musíme hledat rostlinu, která by fylodium neměla. fylodia S. flava jsou rovná a dlouhá (šířka okolo 2cm, délka 20-30cm). fylodia S. oreophila jsou vždy srpovitě zahnutá, někdy dokonce zakroucená jako hlemýždí ulita. Jsou širší (okolo 4cm) a kratší (5-10cm). |
Květ S. oreophila má žlutou barvu, přibližně stejný odstín, jako u S. flava, tzn. citrónově žlutá. Tvar je však zcela jiný, připomíná spíše S. alata. Korunní plátky nejsou dlouhé jako u S. flava, ale krátké a oválné. Květ nevydává žádnou vůni (jako S. flava a S. purpurea ssp. venosa). Mikroskopické a těžko použitelné znaky, které odlišují S. oreophila od ostatních druhů rodu můžeme nalézt i na semenech. S. oreophila není žádným rekordmanem, co se týče počtu semen v semeníku. Maximum je přibližně 200, běžně však rostlina vytváří jen několik málo desítek semen. Oddenek S. oreophila se někdy plazí po povrchu substrátu, většinou však těsně pod ním.
Kvetoucí S. oreopila |
|
Samostatnou kapitolou jsou semenáče S. oreophila. Jsou naprosto nezaměnitelné a velmi pomalu rostou. S. oreophila je jedním z nejpomaleji rostoucích druhů rodu, není-li vůbec tím nejpomalejším. S. oreophila kvete nejdříve v pátém roce svého života, zatímco S. flava kvete běžně už ve stáří tří let. Semenáčky S. oreophila připomínají do jednoho roku svého života spíše miniaturní S. purpurea! Láčky malých semenáčků vytvářejí krásnou růžici, jsou poléhavé a zahnuté směrem vzhůru. Skutečná miniaturní S. purpurea! S. flava má semenáčky úplně jiné. Láčky mladých semenáčků S. flava jsou nitkovité, okamžitě vystoupavé a už třetí láčka obvykle vykazuje výrazný sloupek, což je v rámci celého rodu unikátní. Zatímco v dospělosti mohou být tyto rostliny zaměněny, do stáří jednoho a půl roku jsou naprosto nezaměnitelné. U S. oreophila jsem prováděl už 5 výsevů a u S. flava asi 50 výsevů. Ještě jsem nepozoroval jedinou výjimku z tohoto pravidla, které zde popisuji.
 |
 |
 |
Pokud neuvažuji poddruhy S. rubra ssp. jonesii a zejména pak S. rubra ssp. alabamensis, tak S. oreophila je nejvzácnější a nejohroženější druh špirlice vůbec. Společně s těmito dvěma poddruhy je zařazena do seznamu CITES I. (nejpřísněji chráněné a střežené druhy konvencí CITES), zatímco ostatní špirlice jsou zařazeny v seznamu CITES II. S. oreophila se vyskytuje na malém území ve střední a severní části státu Alabama na jihu USA. Jedná se o dva velmi malé a navzájem izolované areály. Viz mapka. Větší a významnější z obou areálů je situován na náhorní plošině Sand Mountain.
Sarracenia oreophila má poměrně výjimečné ekologické nároky, odlišné od nároků ostatních druhů. S. oreophila se vyskytuje ve vyšších nadmořských výškách než ostatní druhy rodu Sarracenia. Roste v údolích, kolem horských potoků. Substrát na těchto lokalitách obsahuje velmi mnoho písku a jílu. V oblasti výskytu S. oreophila je vzhledem k vyšší nadmořské výšce vyšší úhrn srážek a nižší teplota. Sarracenia oreophila je tedy poměrně otužilým zástupcem rodu. (Ne však natolik, aby přežila naši zimu!) |
 |
Přírodní kříženci S. oreophila jsou poměrně vzácní, protože malý areál výskytu S. oreophila se překrývá jen s areálem výskytu S. rubra ssp. alabamensis, což je ještě vzácnější špirlice, než samotná S. oreophila. Kulturní kříženec se S. flava je těžko odlišitelný od čistého druhu, odlišíme jej porovnáním více znaků - fylodia, květ atd. V dospělosti působí jako elegantní, robustní S. flava, nebo jako dobře rostoucí vyzáblejší S. oreophila. Proto tento hybrid považuji za mimořádně zajímavý. Pozoruhodné jsou též velmi mohutné a robustní hybridy se S. purpurea, které se vyznačují obrovským plachtovitým víčkem.
 |
 |
 |
Co se týče pěstování daného druhu, nemám žádné speciální rady. Doporučuji stejné podmínky jako u ostatních druhů rodu. A to i přes to, že v přírodě tento druh roste ve velmi odlišných podmínkách, od podmínek vyžadovaných ostatními špirlicemi. Zkoušel jsem substrát s větším poměrem písku a velmi se mi to neosvědčilo. Pokud pěstujeme S. oreophila ze semen, musíme se obrnit pouze větší mírou trpělivosti. Semena klíčí za stejných podmínek a stejně ochotně jako semena ostatních druhů rodu. Klíčivost záleží spíše na konkrétní dodávce semen, než na tom, že se jedná o vzácnou raritu. S. oreophila i v dospělosti roste poněkud pomaleji, oddenek se větví jen neochotně a při rozřezávání oddenků je poněkud náchylnější k vyhnití a odumření oddělku. Z těchto důvodů patří S. oreophila ke vzácnějším druhům i ve sbírkách.