 |
 |
Sarracenia psittacina byla popsána jako rostlinný druh již v roce 1803 francouzským botanikem Michauxem. V letech 1843 popsali dva botanici Nutall a Croom tuto rostlinu nezávisle na sobě znovu pod neplatnými názvy Sarracenia calceolata a Sarracenia pulchella. Systematicky patří tento druh do rodu Sarracenia, čeledi Sarraceniaceae, řádu Sarraceniales, třídy Magnoliopsida, oddělení Angiospermae, říše Plantae.
Sarracenia psittacina je bezesporu velmi výjimečným druhem, který se v mnoha směrech vymyká z rodiny ostatních špirlic. Přesto že je to rostlina nevelkého vzrůstu, může se pochlubit mnoha "nej-".
|
|
Hned první "nej-" značí, že se jedná o nejmenšího zástupce rodu. Láčky této špirlice dorůstají jen 25cm délky. To se však týká jen prvních láček vytvořených v jarních měsících. Většinou rostliny tvoří láčky dlouhé jen asi 15-20cm.
Samotné láčky bych označil za jednu z nejbizarnějších listových metamorfóz v rostlinné říši. Láčky jsou poměrně úzké. Nejsou zakončené sloupkem nesoucím víčko, ale čímsi, co by se dalo nazvat spíše jako bambulka. Vnitřní trubice láčky je vystlána velmi dlouhými žlutavými chlupy, které směřují do nitra láčky. Tyto chlupy jsou natolik dlouhé, že zcela vyplňují prostor trubice. Díky své orientaci však vstup kořisti dovolují. Křídlo láček Sarracenia psittacina je vždy velmi výrazné, jeho šířka může dosáhnout i rozměru poloviny délky celé láčky. Láčky jsou poléhavé a tvoří tedy listovou růžici. Jedna rostlina vytvoří v růžici i 20 listů za sezónu, což je suverénně nejvyšší počet v celém rodu. Zbarvení láček je velmi pestré. Společně s tvarem dalo rostlině jméno "špirlice papouščí", které nenese jen v latinské podobě, ale i v angličtině a jiných jazycích. Horní polovina láčky bývá velmi intenzivně červeně žilkována. U některých jedinců může toto žilkování splynout do jednolitého temně rudého zbarvení. Horní třetina láčky nese navíc bílou fenestraci. Bílá fenestrace může chybět na špičce bambulky nebo po okrajích hlavní žíly listu. |
 |
 |
Poměrně zajímavé mi přijde srovnání stavby láčky S. psittacina a jiné "standardněji" tvarované špirlice. Položme si například otázku, která část bambulky je vlastně sloupek? Pro vysvětlení této a dalších homologií na stavbě lášky S. psittacina jsem pozoroval vývoj pastí u S. psittacina a ostatních špirlic. Několik láček jsem si rozpreparoval. Udělat si v této problematice jasno mi pomohl také kříženec S. leucophylla x psittacina, tedy přechodný tvar mezi S. psittacina a vystoupavou špirlicí. Pro znázornění celé situace jsem použil schematicky překreslenou perokresbu láčky S. psittacina a logo zahradnické firmy mé mámy, tedy láčku Sarracenia flava var. rugelii. Homologické části (části stejného původu) jsou na obou perokresbách vyznačeny stejným číslem. |
Květy Sarracenia psittacina bývají nejčastěji červené, 3-5 cm velké. Svojí stavbou se nijak neodlišují od květů ostatních špirlic. U některých exemplářů byly zaznamenány květy žluté, nebo oranžové. Tuto variabilitu je také možné chápat jako důsledek křížení se S. minor, ke kterému v přírodě průběžně dochází. Poměrně zajímavým znakem, který jsem zjistil a který se týká květů S. psittacina je jejich neochota nebo neschopnost přijímat pyl ostatních druhů rodu. Toto jsem pozoroval zatím jen u několika rostlin S. flava. Ostatní špirlice přijímají pyl ostatních druhů stejně ochotně, jako by to byl pyl z druhu vlastního. V přírodě kvete S. psittacina od konce března do začátku května. Kresba: Martin Zavřel |
 |
Semena S. psittacina jsou menší a méně protáhlá, než semena ostatních druhů rodu. Někdy mohou být až nepravidelně kulovitá.
Stonek roste obvykle směrem vzůru. Není tedy možné hovořit o něm jako o oddenku, tak jako u ostatních špirlic, protože se neplazí pod zemí ani po zemi.
Sarracenia psittacina patří spíše k pomaleji rostoucím druhům špirlic. Kvete nejdříve čtvrtým až pátým rokem od vyklíčení. Typické zbarvení se u semenáčů začíná vyvíjet koncem druhého roku života, časteji však na začátku třetí sezóny.
 |
Saracenia psittacina se vyskytuje na poměrně rozsáhlém území v severozápadní části státu Florida, v jižních částech států Mississipi a Alabama a ve střední a jižní části státu Georgia. Západní okraj areálu zasahuje do východního cípu státu Louisiana, na východě pak sahá až do jihozápadního cípu státu Jižní Karolína. Rozšíření ukazuje konec konců mapa. Sarracenia psittacina nepatří mezi bezprostředně ohrožené druhy, vyskytuje se téměř na 100 lokalitách. Je zařazena do seznamu CITES II (druhy chráněné a kontrolované mezinárodními úmluvami) společně s většinou ostatních druhů rodu. Ekologicky je S. psittacina vázáná na nižší polohy, kde roste v mokřadech na březích různých potoků a řek. V jarních měsících jsou tyto mokřady velmi často zaplavovány. Rostliny se tak často ocitnou zcela pod vodou. Je známý fakt, že S. psittacina je obojživelný druh. V pastech je po záplavách možné nalézt polapené vodní živočichy, včetně rybího potěru. Dlouhé chlupy uvnitř láček slouží právě jako účinná past právě na vodní živočichy. Na základě svého pozorování zatopených rostlin (doma, bohužel ne na lokalitách) se ukázalo, že v chlupech se zadržuje poměrně velké množství vzduchu. To může být pro rostlinu užitečné fyziologicky: Primárně suchozemská rostlina si tak vytvoří zásobu vzduchu, která může rostlině sloužit pro dýchání a fotosyntézu. Zda jsou ale dlouhé chlupy uvnitř láček také adaptací k zadržování vzduchu pro dlouhé období záplav je jen moje nepodložená hypotéza. Přes léto rostliny zmizí na lokalitách v husté trávě a nejlépe se hledají podle květů. |
V přírodě se S. psittacina nejčastěji kříží se Sarracenia minor. Základní kríženec S. minor x psittacina bývá nazýván také S. x formosa. Vznikají tak takzvané hybridní roje, což jsou populace kříženců, násobných kříženců mezi rodiči a kříženci, zkrátka plynulé kontinuum od S. psittacina po S. minor. Z přírody jsou známi i kříženci se S. purpurea (= S. x courtii; viz TRIFID 3+4/2000, str. 13), S. alata, S. rubra (= S. x gilpini) nebo S. leucophylla (= S. x wrigleyana). Křížence S. psittacina obecně hodnotím jako dost nevzhledné, zejména co se týče tvaru. Často mají vrchní část láčky tak podivně utvářenou, že je pro hmyz naprosto neatraktivní, nebo dokonce vstupu hmyzu zcela brání. Kladně mohu zhodnotit zbarvení, protože S. psittacina předává svým křížencům bílou fenestraci, červené žilkování a vlohy pro tvorbu velkého množství láček, což je pro šlechtění špirlic poměrně výhodné. Co se základních kříženců týče, pak nejzajímavější a nejhezčí jsou bezpochyby kříženci se S. minor, S. purpurea a S. leucophylla. Velmi pěkní jsou zpětní kříženci, ktěří obsahují větší množství S. psittacina a menší množství některé vyšší vystoupavé špirlice. Ti vypadají podobně jako S. psittacina, jsou však větší (i 50cm v průměru) a bambulky na koncích láček mají špičaté. Já osobně se těším, až si vytvořím křížence S. (leucophylla x psittacina) x psittacina, který bude impozantní jak tvarem a velikostí, tak i krásným červenobílým zbarvením. Pro vaši informaci, křížence S. leucophylla x psittacina jsem sháněl 8 let po všech čertech i v zahraničí. Neúspěšně a to i přes skutečnost, že se vyskytuje v přírodě. Mé snažení vyvrcholilo tím, že ještě jako student gymnázia jsem si nechal poslat pyl S. psittacina z katedry fyziologie PřF UK. Tím jsem opylil své S. leucophylla. Byl jsem úspěšný a získal jsem tak jednoho z nejbizarnějších kříženců, jaký si vůbec můžete představit.
 |
 |
 |
|||
| S. minor var. okefenokeensis x psittacina | S. minor var. okefenokeensis x psittacina | S. leucophylla x psittacina |
Jak z textu vyplývá S. psittacina se vyskytuje v nejjižnějších oblastech USA a navíc v nížinách. S. psittacina je díky tomuto nejteplomilnější druh rodu. Vzhledem k tomu, že obvykle roste v nejtěsnější blízkosti vody, je také druhem nejvlhkomilnějším. V létě zarůstají rostliny obvykle travou a proto nejsou tolik světlomilné, jako ostatní špirlice. Tímto se musíme řídit i při pěstování tohoto druhu. Sarracenia psittacina rozhodně není špirlice, která by přežila naši zimu někde v zahradním jezírku. Je dobré pěstovat ji ve skleníku, nebo vitríně s vyšší vzdušnou vlhkostí. Pro S. psittacina je optimální 70-90% relativní vzdušné vlhkosti, zatímco pro ostatní špirlice jen 50-70% RVV. Rostliny ocení poměrně vysokou teplotu. V mém skleníku i ve skleníku katedry rostlinné fyziologie PřF UK jsou rostliny umístěny v podmínkách, kde teploty občas přesahují i 50°C, což se rovná skoro kremaci. V zimních měsících je však dobré teplotu snížit na 10-15°C. Na druhou stranu se S. psittacina nevyžívá ve slunečním úpalu. Lepší je rozptýlené světlo nebo polostín. Akvária s psittacinami mám umístěná ve stinných policích, kde pěstuji jednoleté semenáče špirlic. Jak jsem zjistil, není špatné rostliny v dubnu na měsíc zcela zatopit vodou a i po zbytek roku držet hladinu vody poměrně vysokou, to je asi 3 cm po okraj květináčů. O tom si více přečtete ve zvláštním článku namířeném proti puklicím. Když shrnu nároky S. psittacina na pěstování v kultuře, skoro bych řekl, že se dost blíží nárokům láčkovek. Ve "fyziologickém" skleníku PřF UK jsou rostliny S. psittacina celoročně pěstovány společně s láčkovkami, orchidejemi a rosnatkami Drosera adelae, D. prolifera a D. schizandra. A nemají se špatně. Každoročně kvetou, jsou mimořádně robustní a velmi pěkně zbarvené.
